Jednoho krásného letního dne jel pan Střecha, majitel stavební firmy, opět naší známou silnicí svým nákladním autem značky Praga a vezl fůru písku někam o pár vesnic dál. Už se svou Pragovkou vyšplhal pár kopců a zrovna když se chystal přeřadit na třetí rychlostní stupeň v motoru něco křuplo, do Pragovky jako by něco trklo, v panu Střechoví hrklo a už stál na brzdovém pedálu. Zkusil znovu nastartovat, ale motor si ani neškytl. A tohle všechno se stalo zrovna u patníku číslo 33 a to ve chvíli, když si náš známý bílý pejsek přebíral poštu a odpovídal na dopisy psích kamarádů. Pan Střecha vystoupil z vozu a šel se podívat pod kapotu. Pejsek kolem něho i auta chvíli pobíhal, i do kabiny otevřenými dvířky nakoukl, co kdyby tam na podlaze byly nějaké drobky ze svačinky a pak odskotačil po své zábavě. Pan Střecha chvíli bezradně koukal pod kapotu, on totiž rozuměl stavění domů a ne autům, natož motorům. Pak kapotu zavřel a ještě jednou šel zkusit nastartovat, ale nic. Najednou slyší, jak mu ta jeho Pragovka říká: „Jó milý Honzíku.“ On se totiž jmenoval Jan Střecha. „Jó milý Honzíku, o tom klepání v motoru víš už dlouho. To víš, o auto se člověk musí starat. Samo se opravit neumím.“ Pan Střecha si promnul jedno ucho, pak druhé, poslouchá a najednou slyší, jak venku někdo tichým bručivým hlasem říká: „Haló madam, no vy s tím pískem na korbě. Támhle ve vesnici je jeden šikovný automontér, ať si tam ten váš šofér zajde.“ A z pod kapoty Pragovky se ozve: „Děkuji vám za radu pane patníku číslo 33. Jste velmi hodný.“ „To nic, madam, to víte, za ty roky, co tu u silnice stojím, mám už trochu přehled.“

Pan Střecha seděl za volantem své Pragy, lokty na volantu, hlavu v dlaních, smutně koukal do pedálů a už počítal, kolik ho bude stát nové auto a kam s tím rozbitým. Jestli to firma unese a jak dlouho bude muset na takové auto šetřit. Najednou se mu ani nechtělo tuhle Pragovku dávat pryč. „Co když se mi to nezdálo, co když se do té vesnice zkusím vydat, vždyť je to co by kamenem dohodil.“ Vystoupil z vozu, zabouchl dvířka, pohladil svou milou Pragovku po blatníku a šel.

Když došel v té vesnici na náves, spatřil strážmistra na obchůzce. Zamířil k němu, pozdravil, představil se, vyložil panu strážmistrovi svou situaci, a jestli náhodou neví, je-li zde ve vesnici nějaký automontér. Strážmistr se usmál, pohladil kníry a povídá. „Pojďte pane, zrovna nedávno se k nám do vsi přistěhoval takový mladý šikovný klučina. Zavedu vás k němu. Je prý vyučený automontér. Jistý pan Kardánek.“ Když pan Střecha povyprávěl panu Kardánkoví, co se mu přihodilo, vzal pan Kardánek klíčky od vozu, a že se na to pojedou podívat. „To máte ale krásný vůz“ řekl pan Střecha, když jeli silnicí. „Děkuji“ odvětil pan Kardának. „To je prosím Aero 30, lidově řečeno érovka třicítka kabriolet. Sám jsem si ji smontoval z náhradních dílů. Lítá jako čert, 80 kilometrů v hodině.“ A to už stáli za porouchanou Pragovkou. Pan Kardának se chvíli vrtal Pragovce v motoru, pak zavřel kapotu a říká, když si čistí ruce benzínem: „Já vám tu vaši nádheru dám do pucu, že bude jako nová.“ Panu Střechovi se rozbušilo srdce radostí, ale hned zesmutněl. „A moc by to stálo?“ Pan Kardánek se zamyslel a povídá. „Já vám ji vyspravím a vy mi pomůžete. Chtěl bych si u domu ve stodole zřídit autodílnu. Tak nesedejte, ke mně domů to ta vaše Pragovka ještě zvládne.“

Když v té stodole vše spolu propočítali, plácli si a pan Kardánek ještě odvezl érovkou pana Střechu domů, aby nemusel pěšky. Venku se už začalo stmívat a pan Střecha, unavený po těžkém dni, šel spát. Usínalo se mu dobře, protože byl rád, že nemusí kupovat nové auto. Dobrou noc.