Chodil jsem na podlahovku hrát fotbal. Někdy i mezi vánočními svátky. To přišlo, jak se říkalo, zdravé jádro, asi pět kluků. Jednou, jak nemohli přijít David ani Jirka, svěřili mi klíč a já jsem večer odemykal a zamykal základní školu podlahovku…

Vlastně mi to dohodil spolužák Radim, že jestli si nechci zahrát s prima kluky kopanou v tělocvičně. Sám se pak dal ke křesťanskému sboru a nás opustil…

Jednou přišel můj bývalý spolužák a po fotbálku v hospodě říká: „Kluci, já nebudu chodit – dávám přednost své holce.“ (Studoval v Brně a do Ostravy se vracel jen na víkendy a jeho holka žila tady…)

Jednou přišel Jirka H. Byl to taky můj spolužák a kulturista. Říká po fotbálku, když jsme byli všichni vyplivnutí: „Kluci, já si ještě asi zajdu zaplavat na porubský bazén padesát bazénů…“

Po fotbálku jsme občas zašli i do Toniho a to byl rok asi 1996. A teď to tam zavřeli…

Někteří kluci měli ke sto kilům a parkety pod nimi praskaly, tak nás nakonec vyvalili. A my začali chodit na šmeralku, (Jirka tam učil…)

Později jsem se doslechl, že už chodí jen Jirka a Vlastík, že David přinesl od doktora potvrzení, že už nemůže běhat. A Jirka se nakonec odstěhoval na vesnici blízko Opavy a asi už nechytá v brance, profesně se věnuje překládání knih ze slovenštiny do češtiny…

A tak jsme šli oslavit moje narozeniny ne do Toniho, ale do Evropy, na oběd…