Vzdalují se naše osudy,
vzdalujeme se jeden od druhého.
Vzniká velká mezera,
a to je začátek šera.
Jedna žába mě má ráda.
Druhá žába čeká na žabáka.
Ach, co je všechno láká?
Kolik lidí musím ještě popravit,
abych byl stále čistý.
Vždyť špína je v každém z nás.
Proč jsem si tak jistý….
Sedím u stolu-
černá k černé se hodí.
Sedím na židli.
Někdo mě jistě shodí.
Máme nové osnovy.
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět.
Když se na tebe dívám,
učím se přemýšlet.
Radost pro sebe.
Radost pro nikoho.
Tolik starostí pro nikoho.
Mladosti jsem si užil dost.
Samé křehké ctnosti.
Rychle vyřídím každou povinnost.
Zůstaly jen kosti.
Nemohu žít,
nemohu dýchat
v tak čistém vzduchu,
který raději měří sílu hluku.
Vy ze předu půjdete dozadu.
Kam půjdu já?
Jednou tě utlučeme,
cestu ti ukážeme napravo nalevo.
Celou cestu běžím.
Hledám správné místo,
kdybych tak věděl,
že je to všechno nanečisto.
Můžu se opřít o tebe.
Můžu se opřít o někoho.
Tolik lidí pro nikoho.
Viděl jsem tolik slávy,
tolik síly,
na cestě k cíli.
Hledám si cestičky,
jak dojít nahoru.
Samá závora na cestě k prostoru.
V našem městě jsou tři domy.
Ten žlutý a ten modrý a ten třetí,
kam nikdo nechodí,
je pouze pro ni.
Televize
Na deseti programech velké nic.
Jen prstík hledá a vybírá
a už neumí nic říct.
Okno se myje,
oběd se vaří.
Proč se lidé snaží.
Trochu filozofie,
trochu života.
To je jistota.
Ráno slzy,
v poledne smích,
večer pláč,
co všechno pro mě máš?