Toto vyprávění jsem napsal sám od sebe, když přijeli na návštěvu dva přátelé z Brna. Půlka o Ostravě nevěděla vůbec nic, jenom že se tam kopalo uhlí, a ta druhá jenom si tak přičuchla. Začal jsem mít potřebu se k té věci nějak vyjádřit. Už tuším, že se moje psaní zvrtne někam jinam.

Sto roků v šachtě žil, za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo ztuhly. Z krve mé a potu naproti staví paláce. Chléb s uhlím si beru do práce, z roboty jdu na robotu. Dál už nebudu prznit verše klasika. Já chtěl jenom zkusit, co si pamatuji. Tenkrát poměry na šachtách v Ostravě fungovaly úplně jinak než v současném socialistickém státě. O tom se moc nemluvilo. Každý se křenil, když vycházely protichůdné články. Tisíce Pražanů vyjely o víkendu na zasloužený odpočinek do Krkonoš. A naopak tisíce horníků v OKR sfáraly do dolů, aby splnily plán a napomohly udržet plánovaný národní důchod (železo z Ruska proudilo stále). A na tu frustraci, když jsem jel tramvají v neděli ráno po noční a přistupovaly rozjařené hloučky z plesu. Dělníci/horníci sice pracovali tvrdě, někdy až na hranici zdraví, ale měli takový relativní klid. Zato mezi námi techniky se hrála hra jako o život. Po každé poslední směně v týdnu jsme museli zdůvodňovat u hlavního inženýra závodu, proč nešlo víc. Naše argumenty zpravidla nenašly úrodnou půdu. Sledoval jsem, jak se stává pomalu z toho pohodového člověka troska. V závěru se neuměl bez třesu ani podepsat. Všichni se tvářili, kdyby chyběl metr nebo tuna, tak by se zbořil svět. Jeden vedoucí směny, to byla menší technická funkce, takový samolibý blbec, jmenoval se Břetislav. Tak ten říkával, lidi musí chodit nasraní z roboty. Dnes řeší své žabomyší problémečky až u Evropského soudu. Naopak já jsem tam poznal řadu vynikajících lidí, sice obhroublého chování, ale čestné a přímé. A to z řad techniků a dělníků, u nich nic nebyl problém. K závěru mé kariéry (steigera na přípravách) dostal jsem do vínku, nebo si zasloužil zajišťovat přísun materiálu na naše pracoviště, tedy ražby. Písek, prášek, kolej vozová nebo drážková, potrubí, lutny heitzmany, k tomu šrouby, pražce, kulatinu, dlouhé dřevo do prorážek, roxory, larseny na zajišťování stropu, prostě co bylo aktuálně potřeba. Nebyl vždy nový materiál. Co nezpracoval úsek likvidace, to jsme si museli vyklízet sami ze starých děl. Když nebylo zbytí, tak jsem se ujal jízdy s mašinkou po zoufalých tratích a s vachrlatým nákladem. Měl jsem k ruce starší vyřazené havíře, ale moc šikovné. Sice ten jeden se nemohl najíst z talíře polévky, tak se mu třepala ruka. Jednou, chtě nechtě, jsem je poslal propojit kolej, aby tam mašinka projela. K tomu bylo potřeba ručně uřezat kolejnici 115 mm. Když jsem dorazil na to místo je omrknout, tak řezali jimi vyrobenou rámovou pilečkou z dřevěných nabijáků. Že jim ji někdo ukradl. Horníci byli nedostižní v překonávání důkladně zabezpečených míst. Z jinými z nich se občas potkávám a rád vzpomíná na časy, když jsme spolupracovali.

V době, kdy si připomínáme dvacáté páté výročí Sametové revoluce, to nemohu opomenout. Ti, kdo jsou nejvíce nahlas, že je to všechno dnes špatně, tak ti v té době drželi hubu a krok a šli kam vítr, tam plášť. Nebo byli moc mladí a přirozeně, opakují to, co slyší. Opět se vrátím k té šachtě. Tak jako v každém podniku, fungovali takoví malí příživníci a tvářili se, že se kolem nich točí svět. ZO komunistů, svazu mládeže, odborů, milice. Napřed rozeberu ty komunisty, tenkrát tam dělal předsedu nějaký Pepa, když o něm píšu, tak se mě zvedá tep nějakých dvacet čísel. To byl schopný bezpáteřní člověk. Když se lámal chleba, všem nám vyhrožoval, ať se máme obávat. Když bylo všechno jasné, dostal zařazení technika na úseku dopravy, tam nemohl nic pokazit. Ale kdyby byla opačná situace, tak by ten někdo umýval schody a koupele. A když se začal pohybovat suverénně po dole, každého bodře zdravil, že mu nebylo hanba. To jednou jsem se s ním nechtěně setkal u našeho společného přítele při víně. Zákonitě muselo dojít ke střetu. Vzájemně jsme věděli co a jak. Já jsem nikdy neskrýval k němu chované sympatie. Dnes je to jednatel nějaké firmy.

Tak ten svazák byl neuvěřitelně normální kluk sice jednodušší. Jednou mě pověřil, abych napsal nějaký příspěvek na svazácké schůzi. No já jsem málem omdlel. Ale jemu jsem to nemohl odmítnout. Jednou si mě zavolal a s nadšeným kukučem mě oznamoval, že jsem byl navržen jako kandidát KSČ. No, já si to ještě rozmyslím. Vykulil na mě oči, ty to nechceš, to se nestává každý den, že je technik navržený. Teď mě začal vykládat, jaké to bude mít pro mě výhody. Nakonec jsem to odmítl. Kdo nebyl v partaji, ten měl utrum s případným vyšším postem.

Tak ten odborář byl neschopný bezpáteřní úplatný člověk. No, ono by se ho tak nedalo nazvat, prostě čuně. Měl pod palcem rekreace, tenkrát jsme se o tu stejnou hlásili dva. Kolega už byl, tak jsem byl klidný, že jsem sám samotinký uchazeč. Ale mě vypekl, dal tomu čuněti litr pálenky, já utřel hubu. Později, se ženou jsme měli v plánu vycestovat do NSR. Na to jsme museli obdržet tzv. devizový příslib a ten nebylo možno získat jenom tak, my jsme to měli obšlápnuto. V mém podniku (důl Vítězný únor k. p.) jsem musel vyřídit takový list, v němž byly vypsány všechny funkce od vrátného až po generálního ředitele podniku. Tam bylo i to čuně. Když jsem za ním přišel pro ten podpis, otevřel velkou knihu, potom začal tát ten jeho ksicht. Vy jste soudruhu nevolil při odborových volbách. Když jsem přišel s tím, za jako posledním, k tomu řediteli, řekl, bez odborů to nemohu podepsat. A bylo NSR v nedohlednu.

Tak když uslyšíte od někoho, dříve bylo líp, nevěřte jim nebo ještě něco horšího, zlatí komunisti, nebo, horníci byli protěžováni, měli obrovské výhody. Připomínám, že moto „já jsem horník, kdo je víc“ se vymyslelo v dobách hlubokého socialismu. Zatímco jim to bylo úplně fuk, z roboty šli na robotu. Dnes se jejich úsilí zlehčuje a ponižuje.