Jednou, a už je to hezká řádka let, vedla jedním malebným údolím silnice. Ta silnice se vinula podél potoků, mezi kopci a lesy a kolem vesniček a měst. Tak už to silnice dělávají. A jako každá správná a pořádná silnice, měla i tahle podél svých okrajů patníky.

Patníky jsou nerozluční kamarádi silnic, šoférů, pocestných, ptáčků a taky pejsků. Víte děti, každá silnice i ta nejužší a nejkratší má, nebo by měla mít aspoň jeden patník. A to proto, aby si měla s kým povídat, když zrovna nemá práci. To znamená, když po ní zrovna nikdo nejede nebo nejde. A když po ní někdo jede nebo jde, má ta silnice moc práce s tím, aby ho dovedla a aby ho unesla. No, někdy je slyšet, jak pod tíhou nákladu heká a snaží se ze všech sil, aby se neutrhla. No a když nic nejede, povídá si ta silnice s patníky. Patníky jí vypráví, jak vypadalo to, či ono auto nebo povoz s koňmi. Ona totiž silnice všechno vidí jen zespod, ale patník i ze strany.

Patníky jsou také moc důležité pro šoféry, dnes se říká pro řidiče. Takový šofér jede v noci autem a osvětlené patníky mu krásně ukazují cestu. Hlavně v zatáčkách, na mostech a jiných nebezpečných místech. Dnes jsou patníky úzké a z plastu nebo z betonu, ale kdysi dávno byly z kamene a měly vytesané číslo. Takový kamenný patník u silnice posloužil kolikrát i pocestnému, který šel krajem a když už ho bolely nohy a měl hlad, posadil se na patník, rozbalil si svačinu, pojedl, nepil se, a i když byl chudý, šaty měl roztrhané, boty děravé, jak se tak rozhlédl, sedě na patníku, připadal si aspoň na chvíli jako král na malém trůnu. Pak se zvedl a šel zas dál.

Viděl to ptáček ze stromu a hned si to musel zkusit také. Chvilku seděl na patníku, chvilku se rozhlížel a ještě pocestnému, který se ztrácel v zatáčce mezi stromy, zazpíval a pak frrr někam do větví.

Dlouho se neděje nic, patník už se začíná nudit a přemýšlí nad tím, že by si mohl popovídat se silnicí. Zatím ji nechce rušit, když se tak tiše vyhřívá na sluníčku a najednou si všimne, že po silnici běží bílý pejsek.

Je to známý vykuk a rampelník. Chvíli je tuhle, chvíli támhle, dnes poskakuje ve vesničce za kopcem a zítra s dětmi v té za rybníkem. Každý mu říká jinak a každý ho má rád, protože je s každým kamarád.

A tenhle pejsek jde kolem patníku číslo 33 a najednou ho zatahá za čenich vůně chleba se sádlem. Teda vlastně vůně sádla s chlebem. Rozhlédne se, nikde nikdo. Přijde k patníku, čichá, čichá. Aha, tady musel sedět ten pocestný, co mi dal včera u kostela kousek chleba. A asi mu zbylo i na dnešek. Nos se nikdy neplete. Tohle je kůrka chleba se sádlem, co mu spadla do trávy. No, je to sice kousínek, ale to by byl hřích tu nechat. Jé, a tady je ještě pár drobků. No a mám po svačince. Ještě tady musím nechat dopis se vzkazem pro ostatní pejsky, aby věděli, že jsem tu byl, co jsem tu našel, a že tenhle patník je můj kamarád, a že mi tu můžou nechat svůj vzkaz, že až půjdu příště kolem, tak si ho čumáčkem přečtu.

Zvedl zadní nožičku a nechal na patníku dlouhé psaní. Když udělal tečku, hop a skok přes potok a za chvilku zmizel ve vysoké trávě.

A co náš milý bílý patník? Seděl si dál na kraji silnice, vychloubal se svým krásným číslem 33, které tak zářilo na jeho bílém těle a čekal, až příjde nějaký jiný pejsek, který si přečte vzkaz a říká si: „To jsem zvědav, co to bude za psíka, jak asi bude vypadat? Bude to jezevčík hajného Flintičky? Nebo strážmistrův vlčák? A co asi odepíšou?“

Ještě chvíli se náš milý bílý patník zabýval těmito otázkami, ještě chvíli se vyhříval na odpoledním sluníčku, když v dálce zaslechl motor auta. A protože u silnice byl už nějaký ten rok, rozpoznal, že je to auto nákladní, a že je asi plně naložené, protože motor v kopcích kvílel na jedničku. I silnice se probudila a vzdychla si. „Och, snad to auto není přetížené, jak bych pak sloužila jiným?“ A patník číslo 33 jen zabručel. „Milá dámo, kdybych byl patník se závorou, tak bych to auto zastavil a když bych zjistil, že je moc naložené, dál bych ho nepustil. Ale jak tak slyším, podle klepání jednoho ventilu, je to náklaďák pana Střechy, co má stavební firmu ve vedlejší vesnici a ten, jak známo, svá auta nakládá poctivě, takže si můžete oddychnout. Jeho auto krásně unesete.“

To už se v dálce objevil náklaďák pana Střechy, který se pomalu blížil k našemu milému bílému patníku číslo 33, ale to už je jiná pohádka, kterou si budeme vyprávět příště. Dobrou noc a krásné sny.