V dobách, kdy po cestách lítaly Aerovky osmdesátkou a oblohu křižovaly létající balóny, vzducholodě a dvouplošníky, v těch dobách žil jistý hajný Flintička a s ním v lese v hájence jeho jezevčík Dáreček. Divíte se děti, proč má tak nezvyklé jméno? Hajný Flintička ho dostal už jako odrostlé štěně a ještě ten den, co ho dostal, mocně přemýšlel, jak mu bude říkat. Jak se tak u večeře zamyslel, vytrhlo ho z jeho dumání nějaké mlaskání a milý Flintička záhy zjistil, že už vlastně ani nemá co večeřet. Když ten psík zpozoroval, že ho nový páneček nečapal, seskočil, vlítl pod židli u kamen a tvářil se tak provinile, že se hajný rozesmál a povídá: „No ty jsi
mi tedy dáreček.“ A od té doby mu tak říká.

Jednoho letního rána se opět vydal hajný Flintička s Dárečkem na pravidelnou lesní obchůzku. Když spočítal veverky, liščí nory a zaječí jamky, když prošel lesem a došel až k rybníku, napadlo ho, že by si mohl trochu zarybařit. On to byl vedle hajného také vášnivý rybář. Ze srubu u rybníka si vynesl rybářské náčiní, vlezl si do loďky, odvázal ji, odstrčil pádlem od břehu a začal s rybařením. Dárečka nechal na břehu, ten loďky a jiná plavidla nemá rád. Jak tak byl utrmácený z té lesní obchůzky a z toho vášnivého rybaření, ani si nevšiml, že usnul. Zdál se mu krásný sen, že právě chytil tááákhle velikou štiku a měl z toho obrovskou radost. Viděl se v tom snu, jak přichází domů s úlovkem a už přemýšlel, na jaký způsob tu štiku připraví. Já jednou byl na štikách s kamarádem. Nic jsme tenkrát nechytili, ale tu radost z úlovku si umím představit. A právě tak nějak se radoval hajný Flintička, když najednou slyší mluvit svoji loďku: „Flintičko můj milý, koukni se na chvíli. Ve srubu máš trampíky, je tam hodně muziky.“ Flintička otevřel oči a opravdu. Na druhém konci rybníka oknem srubu bliká petrolejka a je slyšet muzika. Přivesloval co nejrychleji ke srubu. Jak to, že Dáreček neštěká ne nezvané hosty? A kde vlastně je? A to už vcházel do srubu, kde bylo několik trampů v kowboyských kloboucích. Jeden hrál na kytaru, jeden na banjo, jeden ne foukací harmoniku, další na lžičky a valchu, a Dáreček mezi všemi panáčkoval a loudil jejich svačinky. Trampíci se jeho kejklím smáli a rádi mu dávali. Když to hajný Flintička viděl, sedl si do rohu, najednou si začal podupávat do taktu a bylo veselo. Úplně zapomněl, že v tom spěchu nepřivázal loďku.

Přicházejícím večerem zněly ze srubu trampské písně o dálkách, horách v Americe, lásce, krásných indiánkách, o koních a kowbojích a zlatokopech. Malá loďka mlčky poslouchala, pohupujíc se na vlnkách a najednou zatoužila rozjet se po vodě až k moři a přes moře až do Ameriky. Vlnky ji tiše unášely na druhou stranu rybníka a to se jí hodilo. Tam je potok, který teče dál a určitě se vlévá do jiného potoka, to věděla, a oba potoky do říčky, říčka do řeky a řeka do moře. Loďka zajásala, až to zaslechla štika a povídá: „Loďko milá, na něco jsi zapomněla. Ke stavidlu připluješ, jak se přes něj dostaneš?“

„Až k stavidlu přirazím, o pomoc ho poprosím“ povídá loďka rybí řečí. To víte, loďky jsou skoro pořád na vodě a za tu dobu se rybí řeči naučí. Štika jí chtěla také pomoci, a tak svolala ostatní ryby a ty loďce pomohly, aby byla u stavidla dříve. Když byla loďka u stavidla, poprosila ho, aby ji pustilo z rybníka. „Milá loďko,“ povídá stavidlo, „rádo bych tě pustilo, ale nejde to. Víš, já tady hlídám množství vody v rybníce a než bys mnou proplula, uteklo by hodně vody. Rybám by jí zůstalo málo a potok by se rozvodnil a nadělal by moc škody. Copak se ti tu, loďko, nelíbí? V moři jsou obří vlny a ty by tě rozbily na prkénka. Tady je krásný klid a máš tu kamarádky ryby, hajného Flintičku, který se o tebe stará, natírá tě a spravuje a je tu malebné okolí.“ Loďka se zamyslela, plácla veslem o hladinu a řekla: „Máš pravdu, milé stavidlo, ale jak se teď dostanu zpátky?“ Ale to už se po hrázi blížili trampíci s hajným Flintičkou s Dárečkem v náruči a zatím co hráli a zpívali, došli až ke stavidlu. „Tady jsi má milá loďko!“ zvolal hajný Flintička, hodil si flintu přes rameno a nastoupil do loďky. Cestou zpět trampíci hráli, Dáreček kolem nich vesele poskakoval, snaže se štěkat do taktu, a když hajný přirazil ke srubu, přivázal loďku, rozloučil se s ní pohlazením po boku, rozloučil se s milými trampy, vzal Dárečka do batohu, aby nemusel tu dálku na svých malých nožičkách a šel domů, pobrukujíc si písničky, které ještě ráno neznal.

A naše milá loďka? Pěkně přivázaná se lehce pohupovala na malých vlnkách a za měsíčního svitu si s rybkama povídala o příbězích, které slyšely v těch krásných trampských písničkách, až usnula. Tak dobrou noc a hezké sny.