Začínám psát moji úvahu s obavami, jestli nebude znít příliš nadšeně a své. Že někteří nepochopí to moje nadšení.

Přišlo to ze vteřiny na vteřinu, ani jsem si nestačil uvědomit, co se děje. Když jsem se ocitl v nemocnici, naštěstí tak rychle, jak jenom to bylo možné. Když mě drželi v umělém spánku, tak jsem začal prožívat svůj sen, kde mě trápili strašnou žízní, zimou, poutali mě za všechny čtyři a to mě vadilo až bych brečel, možná, že ano. Pojal jsem podezření, že mě chtějí ublížit. Měl jsem svoji verzi, čím. Tak jsem si začal vytahovat z těla všechno, co ze mě trčelo a bylo na mě nalepené. Myslím, že si se mnou opravdu užili. V tom snu jsem nevěděl, co už je realita. V jednu chvíli položili vedle mě orosené ampule s čirou tekutinou, o nichž jsem si myslel, že je to nějak podezřelé. I když jsem měl žízeň jako trám, tak se jich ani nedotkl. Když jsem začal vnímat okolí, známé tváře, hned jsem jim začal žalovat, že mě chtěli cpát nějakým nervově paralytickým svinstvem na bázi fosgenu a difosgenu. Když ke mně přišla nějaká žena v bílém Slovenka zjišťovat, jak na tom jsem. Při psaní ležatých osmiček jsem jí začal signalizovat, vím co to je. Slovensky se nazývá „nekonečné“, tak si to vysvětlila po svém. Vizitu jsem vítal nápisem na tabulku „nejsem pako“. Mazací tabulka byla můj jediný prostředek komunikace. Do dneška si myslím, že když jsem přestál svůj sen se všemi nástrahami, tak jsem vyhrál své zdraví, někteří říkají, že život.

Tolik na úvod, aby bylo patrno, že jsem na takové psaní vhodný.

Hned jak jsem se začal trochu hýbat a mě trochu otrnulo, už jsem začal spekulovat nad mým návratem do tělocvičny a budu hrát basketbal. Představoval jsem si, že budu běhat s něčím, co vypadá jako nafouknutá duše z malého kolečka, navlečená na hlavě. To pro případ, kdybych to neubrzdil, abych nedošel k ještě většímu úrazu. Když jsem tam konečně dorazil, tak mě vítali spoluhráči jako bych se vrátil z hrobu. Nedomysleli, že s tím mám zkušenost. Denně jsem se vracel z podzemí, téměř tisíc metrů, na povrch. Ze začátku snášeli tu mou nepovedenou hru líp než já. Dokonce mi začali fandit při mých vyvedených akcích. Přiznám se, že je mně dobře mezi nimi a mnohých jsem si začal velice vážit.

Mohu říct bez nadsázky, že mám průvan v hlavě. Dostal jsem do vínku stent namísto neprůchodné cévky (já tomu říkám ventil šlaušek). Když stojím v nepatřičném proudění vzduchu, tak slyším meluzínu.

Hned jak jsem vyřešil stání pro mého miláčka VW brouk, začal jsem pracovat na dalším broukovi, skelet čekající už sedmnáct let a prošlý povodněmi v r. 97. Už jsem si myslel, že ho nedám nikdy dohromady.

Po dobu trvání mé nemoci jsem měl možnost poznat řadu úžasných lidí, lékaře, logopedy, rehabilitační pracovníky a v neposlední řadě lidi z MENS SANY, kteří nesledují žádný jiný cíl, než pomoc bližnímu. Při běžných okolnostech bych se s nimi nikdy nesetkal. Na to navazuje, že jsem vypadl ze světa byznysu, kde platí termíny jako výkony, tuny, metry, zisk, rentabilita a cílem toho úsilí jsou peníze, peníze, many, love, prachy, krópy, čmrdlíky, chechtáče, rantále.

Sice jsem věčně unavený a tak pomalý, špatně mluvící, mám obavy něco vyřizovat po telefonu. Přesto si myslím, že to co jsem nastoupil, to je ten správný chodníček, abychom se po něm krůček po krůčku přibližovali na své cestě za zdravím.

Prozatím jsme ještě hájení, stojící na břehu mimo proud, jestli jsme našli tu správnou cestu, to ukáže čas.

Závěrem si dovolím připojit citát Arthura Schopenhauera: „Zdraví není vším, ale bez zdraví je všechno ničím“.