osoby a obsazení:

matka
syn Michal
syn Petr
teta Maryska /komunistka/
teta Boženka /křesťanka/
teta Alžběta /cestovatelka/
teta Anna /prostá senilní teta, hodně stará 99 let, domácí práce, naivní, milovník koček/

Popis scény

Větší kuchyň v rodinném domě. Velký kulatý stůl, osm židlí, několik židlí ještě vzadu /asi tři/.

Troje dveře – do předsíně, do spíže, do chlapeckého pokoje.

1. obraz

Rodina dojídá nedělní oběd. U stolu sedí matka, teta Maryska, syn Michal a syn Petr.

matka: Michale, ukliď ze stolu.
Petr: Na tady máš lžičky a nože.
Michal: Prosím tě, podej mi tam ty talíře, ať už to vezmu naráz.
Maryska: Kdo dnes bude umývat nádobí?
Petr: No přece Michal.

Michal stojí u dřezu trochu mimo.

matka: Michale, kdo dnes bude umývat nádobí?
Michal: No přece Petr. Máme přece rozdělené služby, minule byl Petr na horách, tak teď to má na starosti on. Kdyby bylo po mém, chodili bychom na oběd do restaurace, aspoň občas, stejně to finančně vyjde stejně, když to máme všechno kupovat.
Maryska: Michale, co říkáš?
Michal: Ale nic Marysko, že nás Pán Bůh trestá.
Maryska: Ale co to ten Michal pořád říká?
matka: Ale přece bys ho nebrala vážně.
Michal: Já jsem si myslel, že vám teď po takovém dobrém obědě přečtu své nové básně, nádobí nám neuteče.
Petr: Básně taky ne.
teta Maryska: Tak to přines, já si tě poslechnu.
Petr: Kdybys s tím už dal pokoj, kdo má pořád ty tvoje koniny poslouchat.
Michal: Ale já tě k ničemu nenutím, tak si běž třeba pouštět draka.
Petr: Mami, to už je od Michala trochu moc.
matka: Ale Petře, přece bys mu nechtěl brát iluze.

Michal přináší svůj sešit, matka zatím podává čaj.

Michal: Tak si řekněte číslo, a já vám řeknu báseň, která odpovídá tomu či onomu číslu.
Petr: Kolik jich už máš napsaných?
Michal: Devět set šest, ovšem dobré jsou jenom tři stovky.
Petr: Já si myslím, že dobré jsou jenom tři.
Michal: Říkal jsi něco Petře?
Petr: Ne, nic, já si půjdu zdřímnout.
Maryska: Tak běž si Petře zdřímnout a Michal nám tady udělá literární odpoledne.
matka: Marysko, dáš si ještě trochu čaje?
Maryska: Ne vůbec ne…
Michal: Buďte všichni zticha!

Báseň

Michal přednáší zpočátku moc rychle, vzápětí ho zarazí teta Maryska.

Maryska: Musíš pomalu a jasně vyslovovat.

Michal:
Dnes slunce procitlo jen na chvíli
škvírou mezi dvěma radioaktivními mraky
a byl poprask, poprask najednou.
Všechny nás ten den pálila kůže,
na naší zahradě okamžitě zčervenaly jahody.
Jedna z nich byla zvláště vábivá a rudá,
Každý po ní toužil i já,
abychom se jich mohli rychle zbavit.

matka: No tak jsi nám to přečetl, a můžeš si jít dělat úlohy.
Michal: Ale mami, to je všechno, co mi k tomu řekneš, tobě se to nelíbilo?
matka: Ne, mně se to nelíbilo.
Michal: A můžeš to nějak zdůvodnit, proč se ti to nelíbilo?
Maryska: No nebylo to špatné, ale ty nemáš rád komunisty.
Michal: To se ví, že je nemám rád, a vůbec komunisté by nejraději zničili celý svět.
Maryska: Ale, kde bychom byli bez Sovětského Svazu, kdo porazil Hitlera, kdo vyhrál válku? Stalin vyhrál válku, tak…

matka: Ale Marysko, přece nemůžeš být tak naivní, že to nevidíš, žes to neviděla, co se kolem tebe dělo a snad stále děje.
Michal: Počkejte, já vám přečtu báseň, novou báseň, ta se vám bude moc líbit.
matka: Běž pryč s těmi všemi básněmi.
Michal: Tobě se mé básně nelíbí. Ty z nich nemáš radost …
matka: Radost bych měla, kdyby sis více hleděl matematiky.
Michal: Ale já jsem si myslel, že z toho budeš mít radost. Marysko, a tobě se to líbí?
Maryska: Sloh je dobrý, námět špatný. Napiš něco pěkného o rozkvetlých stromech, o lásce mezi Ruskem a Českou republikou, napiš něco o tom, co nás rozesměje, z čeho máme radost, napiš něco pozitivního, psát o problémech a bolesti… Bolesti má každý dost.
Petr a matka: Teta Maryska má pravdu.
Michal: Tak vám se to nelíbí, a co se vám líbí?
Petr: Mně se líbí Horníček a Suchý.
Michal: Ale přijat názor je lehčí, než je vytvářet.
Petr: A ty si myslíš, že vytváříš názory?
Michal: No aspoň se snažím.
Petr: Já ti řeknu, o co se snažíš, ty se snažíš nás všechny dostat do blázince.
Michal: Ale vy jste to nepochopili, vy jste to nepochopili… Ale já vám rozumím.

Přestávka

2. obraz

Maryska: Někdo zvoní.
Petr: To ti asi zvoní v uších.
matka: Nedělej si z tety dobrý den a běž otevřít!
teta Boženka: Ahoj Petře, je maminka s tetou Maryskou doma?

Teta Boženka vstoupí do kuchyně a pozdraví.

teta Boženka: Pochválen buď pán Ježíš Kristus.
Michal: Na věky, ahoj Boženko, já jsem tak rád, že jsi přišla.
Boženka: Copak máš zase skvrnu na duši?
matka: Dáš si čaj nebo raději kávu?
Boženka: Raději kávu, ale co Michale, co tě trápí?
Michal. Je to pořád stejné téma, nikomu se nelíbí mé básně.
Teta Maryska: Mně se líbí styl, obsah je špatný.
Boženka: To se nesmíš divit, že se to tetě Marysce nelíbí. Každému se líbí něco jiného, musíš tvořit, hodně psát a hodně studovat, než se s tebe stane básník, nic není přes noc, přece nechceš, abychom tě chválili a říkali, že je to dobré, a přitom se nám to nelíbilo? Musíš čekat, jen čekat, pracovat na sobě, na sobě musíš hodně pracovat a zajímat se o všechno, nikoho neodrazuji, neškatulkuji, mně je to všechno jedno, komunismus nebo budhismus, po ovoci ovoce poznáte, zkuste hrušky, jestli vám budou chutnat, a jestliže tě někdo odmítá, nedělá to určitě schválně, ale dělá to proto, že tě má už plné zuby. To se potom nesmíš divit, všechno má své meze, a nikde není napsáno kolik kdo unese a co snese, je možno se mnoho naučit, mnoho vycítit, ale když budeš pilně pracovat, vše přijde.
Ale co jsem vám to vlastně chtěla říci, pan farář měl tak krásné kázaní o pomoci, o vyslyšení, o naslouchání druhých názorů, směrů a potřeb. Lidé jsou zkrátka pro okrasu světa, jsou povinni se starat o dobré přátelské vztahy.

Maryska: Nejlepší lidé byli komunisté, ti obětovali všechno, co mohli, aby se lidé měli dobře,
a vy teď na ně tak.
matka: Marysko, přece nemůžeš být tak naivní, přece vidíš, co se kolem tebe dělo a snad stále děje.
teta Boženka: Ale pan farář měl dnes dopoledne tak pěkné kázaní.
Michal: Někdo zvoní.
matka: Petře, běž otevřít. Petře běž otevřít!
Petr: Koho nám to zase čerti nesou? Jé to je teta Anička.
Anička: Jé ahoj Petře, jsou u vás ty ženské doma, pojď dál Aničko.
matka: Dáš si čaj nebo raději kávu?
Petr: Někdo zvoní.
matka: Prosím tě, Michale běž otevřít.
teta Boženka.: Pan farář měl tak krásné kázání i včera.
Alžběta: Pěkně vás všechny zdravím, jé ahoj Aničko, nějak jsme se minuly, mně jel autobus trošku později. Tak jak se máte, Petře, co škola, co holky, co hokej?
Michal: Já ti přečtu, teto Alžběto, nové básně.
teta Alžběta: Jó, můžeš, ale já vám ukážu nejdříve své fotky.
Maryska: Nejlepší lidé byli komunisté, ti obětovali všechno.
Boženka: Pan farář měl tak krásné kázaní.
Michal: Já vám přečtu své nové básně.
Alžběta: Tak já vám ukážu ty nové fotky.
teta Anička: Nechcete nové koťátko, narodila se nám doma včera přes noc té černé kočce nová koťátka, všechna jsou černá jako uhel, a tak roztomilá.
matka: Dáte si bábovku, kávu nebo čaj?

Alžběta ukazuje fotky.

Alžběta: Tak tady je Řím, to jsou fotky z Říma, to je Vídeň, to jsou Benátky. To je San Marino. To je Tervisio. To jsou rakouské Alpy, to jsou Dolomity, to jsou italské Alpy a tady se všichni koupeme, až jsme úplně nazí, no to vy neznáte Mirka, on je hrozný sprosťák, tak jsem mu chtěla vyhovět, ale je s ním veliká sranda, on je takovej zlatej kluk.
Michal: Já vám přečtu své nové básně.
teta Anička: Nám se narodila nová koťátka, nechcete někdo nové koťátko, jsou celá taková pěkná a jde do publika nabízet koťátka.
Boženka: Pan farář měl tak krásné kázání, opravdu.
Michal: Já vám přečtu báseň.
Alžběta: To byla báječná dovolená.
Maryska: Komunisti jsou nejlepší lidi na celém světě.
matka: Dejte si bábovku.
Boženka: Pan farář měl tak dobré kázání.
Anna: Ne nic sladkého.
Petr: Já si půjdu zdřímnout.
Michal: Já vám přečtu báseň.
Anička: Nechcete koťátko.
Alžběta: To byla báječná dovolená.
Petr: Já si půjdu zdřímnout.
Michal: Já vám přečtu báseň.
matka: Dáte si čaj?

Alžběta: To byla báječná dovolená.
Anna: Vemte si koťátko.
Petr: Já si půjdu zdřímnout.
matka: Dáte si bábovku?
Michal: Já vám přečtu báseň.
Maryska: Komunisté byli nejlepší.
Boženka: Pan farář měl tak krásné kázání.
Alžběta: To byla báječná dovolená.

Konec