Básničky

Nálada a myšlení

Jak popsat náladu a jak myšlení?

Otázky pro doktora nebo to nic není?

Náladu neuchopíš, myšlení také ne,

ale ovlivňují život a je to přirozené.

 

Nálada ovlivňuje pohodu,

která je tak nezbytná,

myšlení dodává svobodu,

tu každý zná.

 

Emoce a vnímání

Připadám si „placatá“,

necítím emoce a nevnímám smích.

Cítím se v nich

neforemně, jako by byl hřích

být na Zemi šťastná.

 

Prožívání

Když je vše v pořádku,

prožívání člověk ani nevnímá.

Prožitky přijímá,

žije a rozjímá.

Nebrání se novému,

zkušenosti obohacují jeho život.

Je to však lopot,

když nic necítí.

 

Radostné a smutné chvíle

Pomalu, rychle

střídá se radost s depresí.

Je to nezvyklé,

nepříjemné procesí.

A kdy to skončí?

Ptám se já.

Když se nemoc loučí,

úzdrava opět zavítá.

 

Soustředění

Myšlenky ti těkají?

Nic souvisle nedotáhneš?

To je špatné soustředění.

Pro někoho to nic není,

tobě trvá, než to zvládneš

a soustředění se zahájí.

 

Motivace a sebevědomí

Chci být sebevědomý člověk.

Mít k životu motivaci.

Není rozhodující věk,

ani nálada přeci.

 

Vůle, chuť, konání.

To je to, co pohání.

Člověk žije, prožívá svět,

směje se a je jako květ.

Rozárka a Měsíc

Rozárka ráno vstala celá rozlámaná a unavená. Hned věděla proč. Venku mrholilo a foukal vítr. Po krátkém cvičení jógy pustila rádio, aby ji naladilo do její pohody. Jako mladá žena to sice moc nepotřebovala, protože ji ze života ještě skoro nic vážného netrápilo. Přesto jí zvuky z rádia zvedly náladu. Zapnula varnou konvici a nachystala dva hrnky, jeden na čaj a druhý na kávu. Jako omámená vybírala čaj a ne a ne si vybrat. Mezitím z ložnice začal zvonit moderní budík. Rozárka ho šla zastavit. A jako zázrakem se probrala a pak už zcela automaticky vybrala heřmánkový čaj a instantní kávu, kterou si vždy ráno dopřávala. Otevřela konečně pořádn� � oči a začala se přirozeně soustředit. Zalila si oba nápoje a šla pro telefon. Musí zavolat Janovi a domluvit se na schůzce. I přes nepřízeň počasí se s ním ráda uvidí. Už je to měsíce, kdy měli čas se sejít a popovídat si. Ráda s ním chodila na schůzky, protože dokázali hodiny mluvit o všem možném. Vůbec se s ním nenudila a povídání s ním ji uklidňovalo. Vítala to. Práce antropoložky byla velmi osamělá, většinou celé hodiny nepromluvila. Telefon našla na nočním stolku vedle budíku. Vzala ho a vytočila Janovo číslo. Zvedl jí to okamžitě, jako by na hovor čekal. Byla ráda.

„Zdravím tě, Rozárko. Tebe jsem dlouho neslyšel. Jak se ti daří? Co potřebuješ?“

„Ahoj Honzo. Ráda bych se s tebou sešla na kus řeči. Hodí se ti to dnes odpoledne?“

„Hmm… už něco odpoledne mám, ale co bych pro tebe neudělal… Přeložím si to, není to nic důležitého. Potřebuješ s něčím pomoci, nebo se sejdem jen tak?

„Ne, u mě je vše v pořádku. Potřebuju si jen tak popovídat. Stále jsem zavřená v archivu, už ani nevím, zda umím mluvit.“

„To je jasné, rozumím, já jsem na tom podobně, akorát že jsem pořád v laboratoři.“

„Tak platí, dnes na našem místě ve tři odpoledne,“ zakončila rozhovor Rozárka.

„Dohodnuto. Těším se na tebe.“ A Honza zavěsil.

To dopoledne v práci Rozárce i  Janovi uběhlo jako voda. Tak už to bývá, když se celý ten čas těšíte na něco příjemného. Ani jednomu v tu chvíli nevadila samota v archivu a v laboratoři, ani je netrýznilo ticho, ve kterém pracovali.

Ve stejném čase, také sám, pracoval u dalekohledu na hvězdárně jiný mladý muž. Zabýval se pozorováním Měsíce. Už roky. Fascinoval ho. Potřeboval dopoledne dodělat měření, aby se odpoledne mohl vypravit do parku a trochu si odpočinout.

Tak se stalo, že ve stejné době tři mladí lidé mlčeli a věnovali se své práci, která se jim za ta léta stala koníčkem. Pak už přišlo odpoledne a protože se rychle a brzy stmívalo, vyrazil mladý astronom na čerstvý vzduch, aby nezatměl. Rád chodíval k fontáně a poslouchal, jak v ní zurčí voda. Čistilo mu to hlavu. Tady také přicházel na nové nápady. Teď mu přišlo na mysl, že by měl změnit svůj život. A jak pokračoval v chůzi od fontány k dětskému hřišti, uviděl dvojici, která temperamentně diskutovala. Zastavili se a on je stále upřeně pozoroval. Něžně se líbali. Bertík cítil na jednu stranu obdiv, že v takovém nečase dokázali splynou v jednu duši, na druhou stranu ho dr&a acute;ž dilo, že sám není na místě muže, jenž prožíval takové příjemné chvíle. Najednou přestali a všimli si Bertíka. A on spatřil ji. Náhle promluvila směrem k němu:

„Co si myslíš o Měsíci?“ Bertík byl jako ohromený sametovým hlasem brunetky s oříškovýma očima, kterou neznal, a jako ve snách odpověděl:

„Skoro všechno, jsem astronom.“

„Tak proč nás stále měsíc fascinuje?“ Opáčila ona stále ještě z dálky. Věděl, že je to špatný nápad, ale popošel ke dvojici a představil se.

„Jsem Bertík.“

„Já jsem Jan a jsem fyzik.“

„Já se jmenuju Rozárka, antropoložka.“

A rozhovor se uchýlil směrem k Měsíci, protože Jan musel odejít, volali mu z laboratoře.

Pojďme pro tuto chvíli nechat novou dvojici a jejich Měsíc a vnímejme počasí, které bylo opravdu sychravé, vlezlé a uspávalo. Přesto tento podzimní čas dvojici nevadil v jejich souznění.