O budoucnosti
Běž si hrát do lesa,
ale vždyť žádné lesy už nejsou.
Běž si lehnout na louku a natrhej květiny,
ale vždyť žádné louky už nejsou.
Kup chleba,
ale vždyť žádný chleba už není.
Tak, až tam to lidé dopracovali,
pořád mluvili, pořád se soudili, pořád válčili.
Tak je to.
Chci psát jenom krásné básně
o krásných lidech,
o míru,
o splněných plánech
a o krásných cestách k moři,
o krásných kamarádech,
o dobrém a o tom nejlepším jídle,
chtěl bych psát jen o krásných věcech,
opravdu chci…
Tak kolem nás chodí zlo.
Všude kolem je zlo.
Mohl bych ti toho říci i více.
Mohl bych ti toho říci méně.
Náš život není –
pouze hlasy
a stálé proměnné.
Vzdalují se naše osudy,
vzdalujeme se jeden od druhého.
Vzniká velká mezera,
a to je začátek šera.
Květina
Byla jsi krásná,
všichni tě obdivovali.
Celá žlutá, červená a modrá na povel.
Někdo tě ulomil, pošlapal.
Žádné odvolání.
Všechno je jak má být.
Každý dělá něco pro sebe
nebo aby zabil čas.
Jedovatých slin, o kterých nikdo neví,
je stále dost.
Úsměvy se odvracejí
a hledají nová odbytiště.
Všechno bude,
ale až příště.
Smrt je černá a velká kočka,
každý ji potká,
každý se jí dočká.
Všichni jsme myši.
S otcem pomluvám matku,
s matkou pomluvám otce,
jde to lehce a hořce,
se sestrou pomluvám bratra,
s bratrem pomluvám sestru.
Jsem sám a jdu proti větru.
Tolik lidí –
dělají jenom, co musí.
Žádný cit.
Zbývají možnosti
podle chuti –
všechno si nechat odepřít.
Člověk a sklenice
Některá sklenice je úzká
jako člověk, který je štíhlý.
Některá sklenice je široká
jako člověk, který je široký,
některá je tlustá
a nic si z toho nedělá.
V některé sklenici je mléko,
v některé je pivo a v jiné třeba benzín.
Některá sklenice je stále bílá,
některá je stále hnědá a některá je stále černá
jako lidé.
Některá sklenice je stále neprůhledná
a nikdo neví dlouho, co v ní je.
Některá sklenice je stále čistá,
a některá má ihned po zakoupení uražené hrdlo.
Některé sklenice jsou vyhledávané a stále milé
jako někteří lidé.
Sklenice jsou jako lidé.
Na ulici
A: Jak se máš?
A: Proč jsi na ulici?
B: Všechno ti vypovídám.
B: Měl jsem hodně nápadů, psal jsem básně, povídky i divadelní hry.
Chtěl jsem hlavně ty hry nazkoušet, uvést, prostě realizovat,
ale nebylo s kým.
Jednou jsem potkal skupinu bezdomovců, řekl jsem jim:
„Vy teď nemáte co dělat,
dám vám práci, potřebuji nazkoušet jednu divadelní hru.
Nebudete již bezdomovci, budete herci.“
Pozval jsem je pro začátek ke mně domů.
Strašně smrděli, všem jsem dal koupel, čisté oblečení a pivo pro začátek.
Hru jsme nazkoušeli.
Hráli jsme v Brně, Ostravě i Paříži.
Natočili jsme dokonce dva divácky úspěšné filmy.
Bylo to pět krásných let.
Ale hudba, divadlo a celá kultura se změnila.
Již nemůžeme dostát těm změnám.
A proto jsem na ulici.
Každý dělá něco pro sebe,
nebo aby zabil čas,
jedovatých slin,
o kterých nikdo neví,
je stále dost.
Úsměvy se odvracejí
a hledají nová odbytiště.
Všechno bude,
ale až příště.
Uklidil jsem své špatné myšlenky,
ale moc uklízet se teď nehodí,
když přicházejí nové naděje a nové sny.
Já pláči, pláči
nad různými rváči
a nebudu poslední.
Tak silná nálada se krade prostě odevšad,
je to totéž jako slova, která zůstala sama někde uprostřed,
před použitím je třeba všechno řádně protřepat,
mohl bych jít dál
a na všechno se ptát,
ale pode mnou stále pevný led.
O domácí politice
Doma se může odsouhlasit všechno,
ale nemá to žádnou platnost.