Postavy

Potkal jsem dvě silné postavy,
dva silné známé obličeje,
doufal jsem, že mě podrží,
že mě pohladí,
ale síla, naděje, radost brzy vyprchá,
ale já nezůstanu stát před
rozvodněnou řekou, chci přejít na druhý břeh,
přestože není blízko žádná lávka, žádný most,
seberu trochu své vlastní síly,
aby toho nebylo dost,
vidím někoho, jak k nám rychle spěchá
a na dveře nám buší,
otevřeme přece –
– přece nejsme hluší,
je jaro a slunce opírá se do kaluží
a každý musí vrátit to, co dluží.

Našel jsem starý obraz,
vytáhl jsem ho ze sklepa
a pověsil jsem ho do svého pokoje,
aby mi dal sílu, pár krásných chvil,

ale při poslední návštěvě
mně ho někdo vzal,
ale ta síla zůstala,
přestože nevím,
jak se ten obraz jmenoval.

A dodnes mě ta síla podepírá,
nešlo ho ničím nahradit,

nehodilo se to,

na stěně po něm není díra.

Mamince se dobře daří,
dobrý oběd nám vaří.

Den je jako krásný sen,
po obědě půjdeme všichni ven.

Budeme sbírat hřiby.

Co nám vlastně chybí?

Černobyl

Dnes slunce procitlo jen na chvíli
škvírou mezi dvěma radioaktivními mraky
a byl poprask, poprask najednou,

všechny nás ten den pálila kůže,
na naší zahradě okamžitě zčervenaly jahody,
jedna z nich byla zvláště vábivá a rudá,
každý po ní toužil i já,
abychom se jich mohli rychle zbavit.

Jaro v Brně

Již zešeřilo se
a skončil jarní den,

měl bych jít spát
a snít krásný sen.

Já však vyrážím do nočních ulic velkoměsta
a potkávám mnoho zamilovaných
a opíjím se s nimi.

Čím?

No přece tím, čím se mladý člověk
opíjet může.

Vínem,
láskou
a jarem.