Nic na světě není samozřejmé, není samozřejmá existence okolo nás, ani existence vlastní!

Byl čas, že se věci, které nás obklopují, dnes a denně neodrážely v naších očích, nebyly přítomny v našem vědomí.

Byly by bez nás a mohly zůstat bez nás. Mohli jsme se také vůbec nenarodit, nebo se zrodit do jiného prostředí, do jiného času, do jiné životní a dějinné situace. Dosavadní běh našich životů se mohl dát jiným směrem, vést nás po jiných cestách. Ti, kteří o nás rozhodovali v našem dětství, mohli se často rozhodnout jinak i v našem případě jsme se mohli rozhodnout jinak, než jsme se rozhodli. Mohli jsme se setkat s jinými lidmi, než se kterými jsme se setkali, celá naše zkušenost, náš vnitřní svět by byl dosáhl úplně jinou podobu.

Každý z nás si může představit, že náš život by mohl vypadat jinak, že mohl vůbec nebýt. To všechno nám bylo dáno do vínku!!

I naši existenci cítíme jako dar a každé setkání s naším vědomím a každé setkání s druhým člověkem je jako nepředvídané otevření nových obzorů. Náš osud, naše setkání s druhými lidmi s odlišným charakterem, než jsme my sami, naše přátelství a lásky. Byť ustavičně ohrožované slabosti srdce a vůle, jsou chorobou uvadání, jsou láskou naděje. Rodíme se do světa, obydleného tisíciletími lidských, někdy až příliš bouřlivých a neutuchajících dějin. Ať se obrátíme kamkoliv, kde se hneme, vstupujeme do něčích šlépějí… Ti všichni jsou v ustavičném tandemu s námi, jsou přítomní v naší krvi, v naší tělesné podobě, jako v myšlenkách. Náš duchovní rodokmen, naše kulturní paměť však přesahuje na všechny strany hranice našeho rodu. My sami jsme vsazeni do jednoho lidského života a dějinných situací, jejichž tkanivo se rozprostírá po všech částech našeho světa. Říkáme, že paměť jednoho lidského života překračuje jeho tělesné hranice směrem do minulosti, stejně jako do budoucnosti!!